Jako každý rok, i letos se naši žáci zapojili do literární soutěže, kterou vyhlašuje Městská knihovna Znojmo. Téma Znojmo - město příběhů naskýtalo mnohou inspiraci. V konkurenci mnoha prací se podařilo okouzlit porotu následujícím žákům:
V kategorii POEZIE 5. - 6. tříd se na 2. příčce umístila Eliška Svobodová z 6.C s básní Znojmo a 3. místo získal Zdeněk Novotný z 6.A s básní Hádanka.
V kategorii PRÓZA 7. - 9. tříd nás skvělě reprezentoval na 2. místě Martin Páleník z 9.A.
Všem oceněným gratulujeme a jsme rádi, že psané slovo stále žije i mezi mladou generací.
S vítěznými pracemi se můžete seznámit v následujícím příspevku:
Znojmo
Eliška Svobodová, 6.C
Znojmo, vidím tě dvojmo.
Jezdí se přese mě rovno!
Na hlavním tahu Praha - Vídeň,
trčíme v zácpě každý týden.
Jen obchvat chybí,
lidi nadávají,
v podzemí se radši schovávají.
36000 lidí zde žije,
z toho většina ráda víno pije.
Dosti piva z pivovaru,
hodně vína z vinohradu
to slibuje velkou zábavu.
Radnice se nad městem hrdě tyčí,
v podzemí se hodně křičí,
v pivovaru hraje hudba,
do rotundy je nutná bunda.
Hádanka
Zdeněk Novotný, 6.C
Mám pro vás hádanku,
tak si udělejte poznámku.
Na mapě světa jedno město je,
jak se ale jmenuje?
Indicie moje je,
že jim protéká řeka Dyje.
Co dalšího o něm známe,
že úrodnou půdu tam máme.
Pěstují zde vinnou révu
a místní sklípky dostávají zlatou cenu.
Historickou část tam každý ocení,
tvoří ji Rotunda svaté Kateřiny, místní hrad a hradní opevnění.
Kdo to město navštívil?
Byl to sám král Jan Lucemburský.
Každý rok se jeho příjezd slaví,
v době sklizně vinobraní.
Kdo ví, ať řekne mi,
jak název města zní?
Nevíš? To nevadí.
Co ti dál řeknu, to ti poradí.
Okurky tam každý rád má,
a tajný recept nikomu nedá.
Jewjich jméno celý svět zná,
jsou to přeci okurky Znojmia.
Teď už odpověď na hádanku jistě znáš,
město Znojmo je tím, co uhodnout máš.
Návrat krále
Martin Páleník
Milí čtenáři, dovolte mi povyprávět vám příběh o chlapci, který prožil den, jenž mu navždy změnil život. Nebudu předjímat události ani vás napínat více, než je zdrávo. Nechť příběh započne.
Byl letní den. Severní vítr se opíral do vrcholu radniční věže, která hrdě čněla nad střechami města, zatímco slunce zářilo dolů na dlážděné ulice a kreslilo na zem stíny kolemjdoucích. Z útrob škol vyrazili žáci s rozradostněnými obličeji, prázdniny právě začaly. Marek však kráčel pomaleji než ostatní. V jeho nitru se mísila radost s neklidem. Devátý ročník měl za sebou, přijímací zkoušky úspěšně složil, a přesto jej budoucnost naplňovala zvláštním napětím. Za dva měsíce vstoupí do úplně jiného světa, do světa gymnázia, kde jej čekají nové výzvy a náročnější učivo než kdy dřív. Představa neznámého jej tížila víc, než si byl ochoten připustit. ,,Jaké to tam asi bude?” vyvstávala mu v mysli stále tatáž otázka, kterou se snažil ze všech sil odehnat. Aby unikl těmto myšlenkám, obrátil svou pozornost k prostším radostem. Má dnes hrát počítačové hry nebo se ponořit do knih, do světa fantazie a napínavých příběhů? Hry nabízely rychlé rozptýlení a pohlcovaly čas tak nenápadně, až se hodiny ztrácely jako ranní rosa, když vysvitne slunce. Knihy naproti tomu vyžadovaly větší trpělivost, i když některé z nich dokázaly člověka pohltit tak silně, že zapomněl na svět kolem sebe. Nakonec však zvítězila třetí možnost, totiž zvědavost. Jestli něco Marek miloval nade vše, byla to historie a s ní spojené bádání, příběhy dávných časů, osudy králů i prostých lidí, vítězství i pády. Město Znojmo skýtalo stopy minulosti téměř na každém kroku. Starobylé zdi, majestátné kostely, tajemné chodby v podzemí...
Když Marek dorazil domů, převlékl se do pohodlnějšího oděvu a bez dlouhého rozmýšlení zamířil ke Znojemskému hradu. Během cesty sledoval okolí a představoval si, jak tady před tisíci lety asi lidé žili, jak prožívali své strasti, jak tady asi fungoval zákon a činil-li se spravedlivě? Jakmile stanul před branou do hradu, na okamžik se zastavil. Před ním se rozprostíral malebný obraz: v údolí zeleň stromů objímala břehy řeky jako matka své dítě, zatímco nad nimi stál na stráži hrad s rotundou jako odvěcí přátelé. Povzdechl si a vešel do hradu. V tom okamžiku se mu podlomila kolena. Zatmělo se mu před očima a svět kolem něj se ponořil do temnoty. Když se mu po chvíli podařilo znovu se nadechnout a otevřít oči, zjistil, že uprostřed trůnního sálu stojí či se spíše vznáší nad mramorovou podlahou postava krále oděného v honosném rouchu s panovačným výrazem ve tváři. Jeho silueta byla průsvitná, jakoby utkaná z mlhy a světla. V místnosti přitom postávali návštěvníci, tiše si prohlíželi vystavené exponáty, avšak nikdo z nich si krále - ducha - nevšímal. Nikdo kromě Marka. Nebylo pochyb o tom, že králův pohled směřuje přímo na Marka. Promnul si oči. ,,To není možné,“ zašeptal si v duchu. Pohrával si s myšlenkou, zda neutrpěl otřes mozku. A přesto cítil, že tohle není pouhý klam smyslů. V kostech jej mrazilo vědomí, že dnešní den není obyčejný. Opatrně přistoupil blíž a natáhl ruku. Vtom se sálem rozlehl nelidský výkřik. Zvuk připomínal kov drásající kámen. V jediném okamžiku všichni lidé zmizeli. V místnosti zůstal jen Marek a král. Postava se napřímila a z jejích úst zazněl chladný ironický smích, z něhož Markovi přeběhl mráz po zádech. ,,Tak ty jsi ten, jenž povolán jest nalézti onu Věc?“ pronesl hlasem tvrdým jako ocel. ,,Takový mládenec… téměř pachole?“ Marek sebral odvahu. ,,Nevím. Cože?... A kdo jsi ty? A co se stalo s těmi lidmi?“ Král jej pozoroval s neskrývanou nadřazeností. ,,Toť skrze mne město Znojmo povýšeno bylo v stav královský
před lety osmi sty, jakž letopisci praví. Zovu se Přemysl Otakar I., král český, markrabě moravský, a držitel mnoha dalších titulů, jež omrzelo mne ustavičně opakovati. Minulost už nechme být. Přenesme se nyní do současnosti, a to i mluvou. O výběru vyvoleného jsme rokovali dlouho. Věř mi, chlapče, na mém seznamu jsi původně nebyl.“ ,,Tak proč bych měl být vyvolený? Jsi přece král…“ vzmohl se Marek na odpověď. ,,Protože se nám posléze zjevilo tvé ctnostné a nebojácné srdce,” odvětil sebejistě král. ,,V našem světě si jsou všichni rovni,“ odvětil duch již tiše, avšak s nepřehlédnutelnou autoritou. ,,Dost už řečí. Vybrali jsme tě. My - teď mluvím za všechny duchy, jenž jsou již po staletí spojeni s tímto městem - nedokážeme zapomenout na tu Věc, kterou jsme zanechali ve světě živých. Nikdo ji zatím nenašel. Je čas, aby Znojmo vydalo své další skvosty.“ S posledním slovem, které král pronesl, se Markovi zablesklo před očima a on spatřil malou truhličku se znaky Přemyslovských pánů zanechanou v temné kobce a vznášející se klíč.
Marek se trhnutím probral, ležel ve své posteli. Drahnou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a začal přemítat, jestli to nebyl jen sen. Vstal z postele. Znenadání jeho pozornost přitáhla kapsa jeho kalhot a z ní vyčnívající klíč. Byl to tentýž klíč, který viděl ve snovém výjevu. Vybavil si celý obraz – truhličku se znaky Přemyslovců. Takové symboly určitě musí odkazovat na rotundu sv. Kateřiny, pomyslil si, jelikož věděl, že její stavba vznikla na popud přemyslovských knížat. Na nic nečekal a utíkal k rotundě takovou rychlostí, že div duši nevypustil. Když k rotundě dorazil, teprve si uvědomil, že nemá potuchy, jak se dostat dovnitř. ,,Vždyť mám v kapse klíč!” plácl se do čela a odemkl si dveře do rotundy. Nedbaje přihlížejících lidí vstoupil dovnitř a okamžitě pocítil zvláštní chlad, který nepatřil k létu venku. Stál uprostřed starobylých kamenných zdí. Světlo pronikalo úzkými okny dovnitř a dopadalo na podlahu uprostřed sálu přesně v místě kamenného kruhu s vyrytými symboly lvů a hvězd. Srdce mu bušilo jako o překot. Věděl, že je na prahu velkého objevu. Při bližším pohledu paprsky světla směřovaly na jedinou hvězdu na podlaze. Marek přistoupil blíž a zatlačil na ni. Tu se otevřela malá část podlahy a pod ní se nacházela truhlička. Pomalu k ní přišel. Otevřel její víko. Uvnitř ležel svitek pergamenu zářícího zlatavým světlem, a drobný předmět vypadající jako malý kovový talisman. Každý znak na svitku se mu zdál živý, jako by vyprávěl tisíce rozličných příběhů minulosti. ,,Tak konečně jsi přišel,“ ozvalo se mnoho hlasů najednou. Marek kolem sebe uviděl shluk duchů, muže, ženy i děti. Některé postavy poznával, čítával o nich v knihách. Byli to duchové lidí, kteří se zasloužili o to, aby Znojmo bylo tak skvostné a velkolepé město. Přemysl Otakar I. stál u kruhu jako majestátní socha. „Tvá zvědavost a odvaha tě dovedly sem. Věc, kterou držíš, není pouhým pokladem, je to i klíč k minulosti.“ Marek zvedl svitek a přiložil k němu talisman. Okamžitě se rozjasnila jemná světla, která proudila po celé rotundě, jako by se zde setkaly všechny epochy Znojma, před Markem se mísily historické výjevy – hradby, kostel sv. Mikuláše, radniční věž, trůnní sál hradu i staré podzemní chodby. ,,Tento poklad ti nyní patří,“ pokračoval král. „S ním můžeš poznávat dějiny, ale také je sdílet s ostatními. Pamatuj, že minulost není mrtvá, je živá v každém, kdo jí dokáže naslouchat.“
Marek stál, svitek pevně sevřený v rukou, a sledoval malby rotundy. V jeho nitru sílil pocit hrdosti - hrdosti, že je obyvatelem města Znojma.
